Z dějin fojtství v Bludovicích

- Vznik Bludovic spadá nejspíše do 13. století, jejich jméno upomíná na Bluda z Pňovic, který se několikrát v letech 1278 až 1288 nazývá jako pán na Jičíně ("Gyczin"). Ale není vyloučeno, že jde o Tyczin v Haliči. Inspirátorem založení vsi mohl být i jiný Blud, a to Blud z Příbora, vnuk prvního Hückeswagena, hraběte Arnolda. Od svých středověkých počátků patřila ves k jičínskému panství, které se v roce 1558 rozdělilo na statek staro a novojičínský, k onomu pak ves patřila až do zániku feudalismu.

Prvním fojtem v Bludovicích byl jako obvykle lokátor vsi. Bludovické fojtství bylo pozemkově vybaveno nadmíru štědře. Kromě mlýna a lánu role hned za humny mu patřily ještě dvě role Na Holecku a Na Homoli. Podle urbáře z r. 1558 odváděl bludovický fojt ze zákupného fojtství o sv. Jiří 60 grošů a 3 denáry a o sv. Václavu stejný obnos. Když byla rychta prodávána, dával fojt vrchnosti aufank; z každého sto grošů prodejní ceny deset grošů. O Vánocích platil fojt vrchnosti za dva zajíce 5 grošů a 1 denár, snad to byl poplatek za to, že si je směl sám lapit nebo také peněžní náhrada za povinnost tyto zajíce ulovit a odvést do kuchyně novojičínského pána. Vrchnosti dále odváděl 12 měřic ovsa.

Vedle povinností měl fojt i výsady. Podle seznamu robotujících poddaných novojičínského panství, sestaveného novojičínským hejtmanem Georgem Czinglerem v roce 1703, byl bludovický fojt osvobozen od robot, kromě tzv. vinné fůry - tj. povinného dovozu dvou sudů vína ročně pro vrchnost. Bludovický fojt měl podobně jako fojt v Bernarticích také svého sedláka, přesněji zahradníka. Seděl na zahradnické usedlosti s dnešním čp. 28. Jelikož mu však fojt ukládal čím dál tím více robot, bylo mezi ním a fojtem uzavřeno 4. července 1735 narovnání, dle něhož měl robotovat fojtovi jen pět dnů v roce za přiměřenou odměnu. Mimo jiné měl také za povinnost v čase svatomartinského posvícení či na velkých svatbách, když bylo na rychtě mnoho hostí, pomáhat roznášet pivo a obsluhovat hosty. Tato zmínka je zároveň dokladem k další výsadě rychtářů, jíž bylo oprávnění šenkovat alkoholické nápoje, které ovšem byli povinni odebírat pouze od vrchnosti.

Bludovická rychta je spojena s rodem Neisserů, kteří se tu udrželi od 16. až do 20. století. První jménem známý bludovický fojt je Nykl, který se uvádí v r. 1516 v rejstříku berně olomouckého kraje. Podle jména se nedá uhodnout, zda patřil do roku Neisserů nebo ne. S jistotou se však dá tvrdit, že další bludovický fojt uvedený v urbáři novojičínského panství z roku 1558 k Neisserům patřil. Jeho jméno v urbáři sice není uvedeno, ale nasvědčuje tomu jméno bludovického mlynáře Štěpánka. Dne 7. ledna 1595 si dal do novojičínských městských knih zapsat svou poslední vůli Faltyn Neisser "starý fojt Bludovický". Uvádí se tu mimo jiné, že v roce 1576 v přítomnosti svých synů Tomana, Štefana a Pavla odkázal bludovické fojtství svému synovi Jiříkovi Neisserovi u příležitosti Jiříkovy svatby s Ludmilou, dcerou Bartla Kuntschera z Šenova, a v roce 1585 Faltyn témuž Jiříkovi toto fojtství "postúpil a mocně odevzdal".

Jméno Faltynova syna Štefana nás navádí k mlynáři Štěpánkovi. To, že by k bludovické rychtě patřil mlýn, sice nemáme přímo doloženo, ale vzhledem k obvyklosti tohoto jevu u stovek dalších fojtství to můžeme předpokládat. V Bludovicích šlo o tzv. Mlýn dolní (Niedermühle, čp. 52). Šlo o nejstarší z tří bludovických mlýnů, který podle všech náznaků patřil původně k rychtě. Tomu nasvědčuje i to, že až do počátku 18. století patřil rodu Neisserů. Dle první známé kupní smlouvy z r. 1616 koupil mlýn za 500 zlatých Martin Neysar, mladší po nebožtíku Štefku Neysarovi "od foita a od starších i od přátel a bratří svých". O Štefkovi je možno se domnívat, že byl totožný s již zmiňovaným synem fojta Faltyna Štefanem.

První zachovaná kupní smlouva na bludovickou rychtu pochází až z roku 1622. Měla ovšem tu smůlu, že byla zapsána v gruntovní knize hned na prvním listu, který byl nejvíc na ráně, takže vlivem nešetrného zacházení a všudypřítomného zubu času byl takřka z poloviny zničen.

Dovídáme se tak, že fojtství bylo prodáno v roce 1622 a že se tak stalo v úterý před jakýmsi svátkem. Jméno kupce bylo na té zničené polovině listu. Naštěstí ho známe z pozdějších zápisů, kdy za rychtu pokládal gruntovní peníze. Jmenoval se Moc (= Matěj či Mates) Hans.

Do rukou Neisserů se bludovické fojtství vrátilo znovu v roce 1637, kdy je koupil od Matěje Hanse veřovický fojt Matěj Neisser. Asi šlo o mladšího bratra předchozího Neissera, fojta Martina. Ten zemřel kolem roku 1616 a zůstal po něm sirotek Mates.

Nebylo nic neobvyklého na tom, že mladší synové fojtů se zakupovali na fojtstvích v blízkém či vzdálenějším okolí nebo si brali fojtovské dcery nebo vdovy po fojtech. Neiserové nebyli žádnou výjimkou.

K fojtství přidal Matěj Hans novému fojtovi "...3 koně, 1 vuoz, 2 pluhi z železi, 2 páry bran, 5 rohatého dobitka. Item půlčtvrta šilinka ovec, tolikéž osetí na poli..." Jedině tato kupní smlouva z r. 1637 je psána česky, kromě závěti fojta Foltyna Neisera z r. 1595 v novojičínské městské knize byly všechny ostatní smlouvy zapsány německy. V národnostně smíšených Bludovicích vzhledem k blízkosti německého Nového Jičína se český fojt nemohl udržet. V 16. století ovládali Neisserové nejspíše oba jazyky, ale v 17. století převážila němčina a také Bludovice se poněmčily. Dějiny dědičného fojtství se uzavřely v roce 1850, kdy se zrušením poddanství vzala za své i jeho privilegia.

Tomáš Baletka

Zdroj:
Novojičínský zpravodak srprn 2002

DALŠÍ INFORMACE: http://www.novy-jicin.cz